Čím déle jsem chodila po horách, tím dál a výš jsem chtěla. To už ale znamená sníh a led. A to není jen tak. Začala jsem se učit mačkám a cepínu, absolvovala kurz pohybu po ledovci a pomalu se seznamovala se zimním terénem. Můj sen je umět se v tomto prostředí pohybovat a trávit tady co nejvíce času.

Když mi R. v létě nabídl výlet do Alp na třítisícovku a ledovec, odpověď byla jasná. Zaplánovala jsem si mezi zkouškami volný víkend a začala se těšit. Můj sen se měl splnit. I když zadarmo to rozhodně být nemělo.

Jedem

Vyrážíme v pátek po práci, směr Ötzalské Alpy. Kam dojedeme, tam přespíme, v kufru auta, a ráno budeme pokračovat dál. Cílem je zdolat Wildspitze, 3768 mnm, druhou nejvyšší horu Rakouska. V záloze máme Fluchtkogel, 3494 mnm.

V sobotu ráno se budíme někde v půli cesty. Moc jsem toho nenaspala. Pokračujeme ještě asi 4 h do vesnice Vent, kde necháváme auto. Slunce praží a lanovka je až příliš lákavá na to, než abychom se trápili s těžkými batohy pěšky. Nefunguje ale až k chatě, nýbrž pouze spodní půlka. Zbylé 3,2 km musíme dojít po svých. Stoupání 500m v kombinaci s těžkým batohem se pod odpoledním Sluncem stalo výživnějším, než bych byla ochotná přiznat. V batohu mě tíží oblečení na sníh a věci na ledovec. Nesu si mimo jiné mačky, cepín, sedák, pohorky, 5 karabin, šrouby do ledu, helmu, blokanty, šňůry a odsedky.

Dopachtíme se k chatě, teda já. R. si šel procházkovým tempem, je v Alpách už potřetí během 2 týdnů. Ubytujeme se a čekáme na večeři. Lelkujeme na terase a dáváme se do řeči se skupinkou Čechů. Jedna holčina od nich má ovázanou ruku v šátku na krku, prý se propadla do trhlinky, nějak si tam poranila zápěstí a kamarád co jí šel zachránit jí na tu ruku ještě v mačkách stoupl.

Slunce na terase nemilosrdně peče, přeci jen chata je v 2844 mnm. Začíná mě bolet hlava, možná z nevyspání, možná z výšky, možná z horka. Nic co by ibalgin nevyřešil, 0:1 pro hory. Po večeři zaleháme okolo 9h, jsem unavená. R. prý tak brzo snad ještě spát na horách nešel, kluci mu to ani nebudou věřit. Z okna se pokocháme vycházejícím úplňkem a usínáme. Ráno máme budíček na 5h.

Wildspitze

Slunce teprve vstává za horizontem a měsíc se na druhé straně ukládá ke spánku. Obzor je zalitý narůžovělým svitem a klid v údolí je magický.

Dnes mě čeká několik premiér. Poprvé feratta, ledovec i zdolání výšky 3000 mnm. Od chaty je to cca 3km pod ferattu. Pokořujeme hranici 3000 mnm a mě se začíná dýchat trochu ztěžka. K ferattě vede cesta kolem jezírka a přes suťovisko.

Nastupujeme na ferattu, která se mi zdá zespod obzvlášť děsivá. Peru se s tím jak nejlépe umím, R. mi radí a pomáhá. Píšou B+, někde jsem pak četla C/D kvůli obtížnosti spodní poloviny. Zasekla jsem se v části, která byla trochu převislá a stup byl na úrovni mého lokte. Opravdu nevím jak vymyslet abych dala nohu tak vysoko. Přemohl mě strach a já dostala záchvat úzkosti a nebyla s to pokračovat dál. Vlastně jsem nebyla schopna se pohnout ani nahoru, ani dolů, křečovitě jsem se držela přilepená na skále a chtělo se mi brečet.

Úsek C úsek jsem prostě nepřelezla, 0:2 pro hory. Obracíme to. Hora neuteče, to už vím.

Vracíme se zpět na chatu a mě začíná třeštit hlava a je mi zle od žaludku, 0:3 pro hory. Pravděpodobně jsem si uhnala úžeh nebo úpal. Bezva. Opět volím ibalgin a doplňuji ho colou na žaludek. Udělá se mi trochu líp a opustí mě dokonce i myšlenky na horskou službu. R. se jde „projít“ nad chatu na nějaký +3000 mnm vrcholek. Já se přesouvám maximálně vedle chaty, kam se přišlo zespod pást stádo koníků. Jsou naprosto kouzelní, nechají se hladit a drbat. Pokud by toto byl jediný zážitek z celých Alp, umřu spokojená.

Fluchtkogel

Další den ráno vstáváme ještě dřív než Slunce, když na nás začne vykukovat přes hřebeny, jsme už dávno na cestě. Dnes nás čeká Fluchtkogel. Druhý pokus na třítisícovku. Tentokrát bez ferraty, tak snad to bude konečně aspoň 1:3.

R. říká, že nás čeká „jen“ 20km, z toho 7km po „rovince“ k chatě Vernagthütte, a pak už „jen“ nahoru přes ledovec. Rovinka sice moc nerovinkuje, protože musíme nejdřív asi 300 výškových m sklesat, abychom je mohly pak zase nastoupat, ale i tak nám to jde svižně. Nebe opět bez mráčku, na odpoledne hlásí možnou bouřku. Uvidíme.

Nevím kam se dívat dřív. Je to tady opravdu obrovské, znám akorát Tatry a Balkán, tady je to velikostí úplně někde jinde. Cítím monumentální sílu, která z hor čiší. Dole v údolí se třpytí ledovcová řeka a nahoře na vrcholcích leží úctyhodné ledovce. Člověk se cítí se svými problémy nepodstatný a vlastně tím pádem svobodný od všeho, co nechal dole.

K chatě Vernagthütte dorážíme kolem půl 10. Nad hlavami nám pendluje zásobovací vrtulník, který přepravuje stavební materiál. Chvíli obdivně sledujeme práci pilota a pak už jdeme dovnitř na kávu. Po občerstvení pokračujeme, čekají nás poctivé 2km stoupání k ledovci. Dostáváme se nad hranici 3000 mnm. Ledovec se ukazuje víc a víc. Začínám si uvědomovat, jak obrovský je.

Nasazujeme ledovcové vybavení. Ověsený sedák, mačky, helma, cepín, vysílačka, navázat se na lano. Nejraději bych šla v kraťasích a tílku, jaké je horko, ale při případném pádu bych byla od ledu a kamenů odřená, takže dlouhé kalhoty i rukávy to jistí.

Nastupujeme na ledovec. První část je relativně rovná, pročesaná potoky odtátého sněhu. Přeskakujeme je a hledáme si nejlepší cestu pod stěnu před námi. R. jde první a vyhodnocuje kudy jít, kde je to bezpečné a kde jsou trhliny. Mezi námi je napnuté lano. V dálce nad námi vidíme skupinku lidí v lanovém družstvu, připomínají mi mravenečky. Začínáme cik-cak vystupovat stěnu. Na 270m nastoupáme 103m převýšení, pro představu je to 1m výšky na každých 2,6m délky. Nebe je (skoro) bez mráčku a polední Slunce nemilosrdně žhne. Překonáváme 3100 mnm. O kousek vedle, tam, kde je stěna prudší, vidím skákat dolů kámen, jako kdybyste pustili pingpongový míček ze schodů, akorát kámen má průměr cca 50cm. Pohledem přejedu horizont nad námi, zadoufám, že se na nás odtamtud žádný takový kámen nevyřítí a raději na to už dál nemyslím. Musím se soustředit na prohazování cepínu, nešlapání na lano, překračování trhlin a další věci. Nastoupáme na rovnější část a potkáváme se se skupinkou, kterou jsme viděli zezdola. R. zjišťuje jak to vypadá výš. V sedle pod vrcholem je to údajně bez sněhu a je tam nějaké lezení po skále. Pomoc. Stoupáme dál asi půl kilometru, naštěstí už to není tak prudké, zato přibylo trhlin. Kličkujeme mezi nimi, přeskakujme je a začíná se hůř dýchat. Nad 3300 mnm už je to co pár kroků, to zastávka na vydýchání se. Představte si vlčáka, jak v pravé letní poledne přiběhne s aportem. Tak přesně tak dýchám.

Ono lezení v sedle pod vrcholem naštěstí není tak dramatické, jak jsem si v hlavě představovala. Je to jen kousek přes skálu a vedou tam částečně i řetězy. V mačkách se sice po kameni pohybuju nerada ale úspěšně přelézáme do poslední pasáže pod vrcholem. Vidíme už do více údolí a dál přes hřeben. Všude je bílo a ledovce. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla.

Ze sedla je to necelý půl kilometr na vrcholek Fluchtkogelu. Jsme už ve výšce 3300 mnm. Doteď jsme šli hlavně po ledu, tady je však sníh. Roztátý sníh. Každý krok je o to horší, že jde člověk břečkou. Pár metrů, vydýchat. Pokračujem. Nemožné se stalo skutečností a my dobýváme vrcholek Fluchtokogelu ve výšce 3494 mnm. Nevím kam se dívat dřív, výhledy jsou dechberoucí. Splnil se mi sen! Vylezla jsem na třítisícovku! Je to 1:3, sice pro hory ale nevadí!

Čas 14.30, myslím, že večeři v 17h nestihneme ale uvidíme, vrchol je polovina, ještě nás čeká cesta zpět. Zhruba půl hodiny si užíváme výhledy, svačinkujeme, fotíme a pak už se zase bereme k pochodu. Dolů to jde podstatně lépe než nahoru. Přeskakovat trhliny mi ale dělá trošku problém. Ty zasněžené mi až zas tak nevadí ale jedna vetší po cestě dolů, kde člověk neviděl dna byla nepříjemná. Nakonec jsem ji přeskočila, stálo mě to hodně odhodlání. Jsme na laně, takže by to snad nedopadlo fatálně, kdybych spadla, zjišťovat to ale fakt nechci.

Pod ledovcem jsme asi za hodinu a půl. Sundáváme ledovcové vybavení. Cítím, že krk a tváře už mají Slunce dost. Je 17h a já jsem neměla oběd ani pořádnou svačinu a s sebou mám jen nějaké maličkosti, kterých se pořádně nenajím. Jak ze mě opadl stres z ledovce, dostavil se vlčí hlad. Je jasné, že zbylých 8km asi do večeře dojít nestihneme. Rozhodujeme se stavit na chatě Vernagthütte, která je po cestě, alespoň na vývar. R. mezitím píše na naši chatu, že večeři nestíháme a přijdeme později. Vdechneme polévku, doplníme tekutiny a v 19 h už jsme zase na cestě. Zbývá něco málo přes 6km. Že dojdeme v 9 nevadí. Teď už to bude po „rovince“

Slunce nám nad hlavou barví svým západem nebe do nádherných barev a my se kocháme. Jedinou společností jsou nám ovce v údolích pod námi a svišť, kterému jsme očividně narušili jeho jinak poklidný večer. Vůbec se nebál a jen výhružně nás pozoroval.

Kilometry neubývají tak rychle, jak bychom si představovali. Hlavně díky mě, nějak se mi nedostává energie. Mám pocit, že nemám odkud brát, většinou umím zabrat i když už jsem unavená, tady to ale prostě nejde. Začínám zpomalovat a potřebuju si dělat přestávky na oddechnutí. Pořád se pohybujeme ve výšce cca 2800 mnm. Dojídám poslední zbytky tyčinek, oříšků a všeho, co v batohu ještě mám. R. mi postupně bere cepín, hůlky a nakonec i celý batoh. Mám pocit, že na chatu nedojdu. Nafasuju od R. celý balíček hroznových cukrů a zhruba co 15 min. si jeden, dva vezmu. Když mi ve 22h R. slavnostně oznamuje, že chata už je „jen za tímto kopcem“ chce se mi brečet. Sežrat celý balíček hroznových cukrů na prázdný žaludek se neukázalo jako nejlepší nápad, v břichu a střevech mi to dělá docela paseku, akutně si tedy musím pravidelně odskakovat. Na chatu docházíme ve 23h. Krásných 20km za 17h. Už jsem šla i kilometrově horší trasy, tady tomu ale nadmořská výška dodává trochu jiný rozměr. Čeká na nás večeře a dokonce i volali, jestli žijeme a nemají poslat pátrací tým. Nemám na nic chuť, i když to vypadá moc dobře, dávám si jen colu na žaludek. Schody do 2. patra belhám jak zbitý pes. Zatočí se mi hlava, udělá se mi špatně a běžím objímat záchodovou mísu. 1:4 pro hory.

Druhý den ráno se po snídani balíme a scházíme dolů. Jsem unavená, zbitá a všechno mě bolí. Zatím jsem byla zvyklá jen chodit s batohem, maximálně na skialpech. Tohle je zcela nový level. Bude to výzva. Budu muset víc natrénovat. Hlavně potřebuji pořádnou svačinu a nevěřit, že budeme do odpoledne zpátky. Kromě únavy si odnáším taky spálený vnitřek spodního rtu. Nevím jestli z toho psího dýchání nebo konstantního údivu nad tou krásou, kterou jsem viděla. Příště se musím divit se zavřenou pusou.

Děkuji R., že ses odvážil mě vzít s sebou. Kam pojedeme příště? Zhypnotizoval mě ten Ortler, co v dáli vykukoval….